DALMATIN

Plemeno dalmatin se řadí mezi jedno z nejstarších plemen na světě (více jak 1000 let). Obrazy jeho předků byly objeveny už v Egyptě v hrobkách faraónů. Konkrétně to byl egyptský chrt, který byl vyšlechtěn jako honič a měl podobné zbarvení po těle jako dalmatin. Z Egypta, přes Střední Východ, Malou Azii a Řecko přicestoval Dalmatin na Balkán - na východní pobřeží Jadranu - Dalmácii, kde zůstal právě kvůli svému nápaditému vzhledu a také kvůli jeho pracovním schopnostem. Je známo, že pobřeží Jadranu bylo vždy cílem různých obchodníků, místem přes které se "přehnaly" čtyři křižácké války, ale byli to také Římané a Keltové, kteří přispěli k urychlení rozšíření plemene do ostatních zemí Evropy. Proto byl dalmatin viděn už ve středověku. Nejvíc pravděpodobné rozšíření tohoto plemene podpořili mořeplavci Dubrovacké republiky, kteří obchodovali nejenom ve Středomoří, ale i v ostatních zemích Evropy a na jiných kontinentech. Dubrovacká republika měla na mnoha místech ve světě také svá diplomatická zastoupení (konzuláty), které se díky době, ve které bylo zvykem aby pes byl předmětem různých darů, výměn nebo prodejů, velkou měrou zasloužily o rozprostření plemene všude ve světě. O dalmatinovi na území Dalmácie se nejvíce poprvé hovořilo v roce 1526, kdy byla bitva u Moháče.

Podle spisů z archivu džakovácké farnosti, které předložil profesor Dr.Ing.Stjepan Romič, se farnost mohla chlubit chovatelskou stanicí, ve které bylo 400 chovných fen plemene dalmatin. Tato chovatelská stanice byla největší pro plemeno dalmatin a největší vůbec v historii tohoto území. Tehdy se dalmatin používal jako "válečný pes", zvlášť jako doprovod u jezdectva. Každý jezdec měl u sebe jednoho, většinou však dva psy. V roce 1526, kdy byla již zmíněná bitva u Moháče, a celé dalmátské vojsko bylo pobito, tak většina psů byla zabavena nepřátelským tureckým vojskem. Turecká vojska vzala zabavené psy na své okupované území a proto dnes můžeme najít v některých literárních pramenech, že dalmatina přivedli Turci a nazývají ho turecký pes. Dalmatin se mimo jiné používal do lovu jako pes ohař, později i jako honič. Dlouho dobu proto nosil jméno dubrovacký honič. Byl také používán jako pohraniční pes, který hlídal hranice mezi Mletačkou Dalmacií a Tureckou Bosnou. Angličanka Habe Bedwel ho popisuje ve své knize z roku 1901: "Jeho zbarvení (bílá s černými tečkami) mu velice vyhovovala pro práci na hranicích, protože jste ho mohli velice těžko spatřit, když za slunečného počasí ležel ve stínu pod stromem s malými lístky... " (pravděpodobně myslela na strom olivy). Jakmile dalmatin spatřil neznámou osobu, velice hlasitě to oznamoval - hlásil. Byl však také velice ostrým obranářem. Že byl dalmatin používán jako pohraniční pes, se také psalo v německé a anglické literatuře. Konkrétně generál Glyn píše, že v roce 1862 byl dalmatin vystavován v Anglii na výstavě a to jako "pes hlídač dalmatinských pohraničníků". Jak je vidět pracovní uplatnění dalmatina bylo podle měnící se potřeby člověka různé - byl psem loveckým, válečným, pohraničním a později i doprovodným psem při jízdě na koních nebo na kočárových spřeženích. Pan Prof.Dr.Ing.Stjepan Romić objevil také další velice zajímavé spisy, jako například největší rukopis faráře Petra Bakiče z roku 1719 pod názvem "DE VITA POPULI ET DE CULTURA ARMENTORUM ET PECORUM DIACOVE ET EIUS DIS TRICTUS ANNO DOMINI 1719. Tady popisuje, mezi ostatními věcmi, tehdejší plemena psů v Chorvatsku a nejvíce se zmiňuje právě o plemenu dalmatin - Canis Dalmaticus : Zajímavé je, že farář Petar Bakić

(1719) ještě říká, že tyto popisy tehdejších psů se vůbec neliší od popisů, které psal farář Petar z roku 1374!!! Tyto spisy jsou živým důkazem toho, že dalmatin opravdu pochází z Dalmácie, díky čemuž byly předloženy FCI, která nad tímto plemenem uznala patronát Chorvatsku. Pochybnosti o původu dalmatina byly hlavně kvůli tomu, že z území Dalmácie a bývalé Jugoslávie se dalmatin úplně vytratil - za to mohou všechny války, které toto území během historie stihly. Po druhé světové válce se dalmatin znovu objevil na tomto území s tím, že se jednalo o importované jedince ze sousedních zemí. Angličané začali jako první s cílenou selekcí a chovem jako i s organizovanou kynologií vůbec, díky čemuž jako první vydali oficiální standard plemene. Do Anglie dalmatin přijel z Francie (tehdejší Gálie) a to pod jménem galican - Gálský pes. Dlouho trvalo než toto jméno nahradilo jméno původní - dalmatinský pes a to díky anglickému zoologovi Thomasu Bewickovi (1792), který ve své knize popisuje původ a vzhled dalmatina. Nejstarší erb s plemenem dalmatin měl anglický šlechtic Christopher Heyden (od roku 1540), a to je i nejstarší obraz tohoto plemene.

Charakteristika dalmatina

Dalmatin je sportovně založený pes. Odpovídá tomu jeho atleticky stavěná postava, nadprůměrná fyzická aktivita i neustálý zájem o cokoli, kde se něco děje. Dalmatin je v klidu, pouze když spí. Pokud právě neběhá vedle kola, neplave v rybníce nebo neaportuje a relativně klidně stojí, alespoň bouřlivě mává svým ocasem ze strany na stranu. Obrovské množství energie, kterou dalmatin má, nemusí vyhovovat každému. Na druhou stranu, zkušený člověk dokáže z tohoto psa dostat opravdu mnoho, protože se poměrně snadno cvičí. Musí být však motivován a psovod nesmí povolit na vůli. Zvláště samci dalmatinů se mohou často chovat dominantně. Typická je jejich nejen fyzická vytrvalost, pokud si dalmatin něco vezme do hlavy, tak bojuje, dokud to nedostane. Automatická podřízenost rozhodně není u dalmatina samozřejmostí. Dalmatin potřebuje pevnou ruku, ale zároveň citlivé srdce již od velice útlého věku. Pokud je mu věnováno dostatek času i pohybu, vyroste z něj vyrovnaný, poslušný pes a nenahraditelný společník. V opačném případě se stává destruktivním a nezvladatelným. A právě zde jsme na počátku všech podvědomých myšlenek nezkušených lidí, kteří tvrdí, že dalmatini jsou hloupí. Dalmatini nejsou hloupí, právě naopak, jsou velice inteligentní, bystří a mají dlouhodobou paměť. Bludy, které ve společnosti kolují, mají svůj počátek právě na konci dalmatinského šílenství. Lidé si bezmyšlenkovitě pořizovali tyto psy pro svoje image a nedostatečně se informovali, co vlastně takové plemeno potřebuje. Výsledkem byla spousta nezvladatelných, ničivých a hyperaktivních dalmatinů, kterým jen nebyla věnována dostatečná péče, důsledná výchova a zásadový výcvik. Známé rčení říká, že vše špatné je k něčemu dobré. Masová hysterie za dalmatiny sice přinesla pokles v kvalitě chovu a diskutabilní názory společnosti o tom, jaký dalmatin je. Na druhou stranu, v dnešní době není dalmatin pro tyhle fakta tolik oblíbeným a lidé, kteří se skutečně rozhodnou, pořídit si tohoto psa, v drtivé většině vědí, do čeho koupí dalmatina jdou. Seriózní chovatelé se starají o kvalitní odchovy a ochotně novým majitelům poradí s péčí, výchovou i výcvikem. Je minimalizováno nemilé překvapení, které by mohlo nastat, když z klubíčka flíčků vyroste velký, aktivní pes.