Plavecké styly
Kraul
Mezi základní plavecké způsoby patří kraul, znak, delfín (motýlek) a prsa. Z pohledu biomechaniky je nejefektivnější a nejúčinnější plavecký způsob kraul. V praxi to znamená, že se jedná také o nejrychlejší způsob. Kraul je nejrychlejší plavecký styl. Pokud rychlost kraulu představuje 100 %, pak rychlost dalších stylů je v průměru: motýlek 93 %, znak 89 % a prsa 79 %. Zajímavé je, že zatímco evropští plavci (především Angličané) se marně snažili v 19. století objevit nový účinný plavecký styl, tak mnohé domorodé obyvatelstvo v Americe, Africe i Tichomoří "kraul" ovládalo. Podle nálezů ze starověku je pravděpodobné, že i v té době byl kraul již znám. V Evropě se kraul objevil poprvé v roce 1844. Tehdy se mezinárodních plaveckých závodů v Londýně zúčastnili i severoameričtí indiáni. Byli značně rychlejší než ostatní plavci a nejrychlejší z nich, Flying Gull, zvítězil v závodě na 130 stop (necelých 40 m) časem 30 sekund. Indiánský styl ale spíše pobavil než zaujal. Angličtí plavci i nadále upřednostňovali prsa a nový, zcela "neevropský" styl nenašel mezi nimi tehdy následovatele. Prvním úspěšným průkopníkem kraulu v Evropě se tak stal Arthur Trudgen. Tento Angličan cestoval po Jižní Americe a všiml si, že plavecký styl domorodých indiánů je podstatně rychlejší než styl prsa. V roce 1873 předvedl nový styl v Anglii a začal ho 
učit i další plavce. Obě paže se střídavě při něm vracely do výchozí polohy nad vodou, zpočátku se hlava držela neustále nad hladinou jako při prsou a i pohyb nohou byl "prsařský". Přesto byl tento styl výrazně rychlejší než ostatní v té době používané styly. Byl pojmenován podle svého propagátora "trudgen". O další pokrok se zasloužil opět Angličan, Frederick Cavill. Ten se na konci 19. století i se svojí rodinou odstěhoval do Austrálie, kde začal vyučovat plavání. Při výletu na Šalamounovy ostrovy si všiml, že domorodci používají obdobný styl jaký propagoval Trudgen, ale s odlišnou technikou kopu. Kop vycházel z kolen a byl směřován shora dolů. Po návratu do Austrálie naučil svých 6 synů nový styl a ti jej pak propagovali po celém světě. Styl se proslavil jako "australský kraul". Na australský kraul navázal kraul americký. Ten přinesl dnes již klasický "šestikopový" kraul, u něhož pohyb dolních končetin již vychází z kyčelních kloubů. Jeho význačným představitelem byl John Weissmuler. Podařilo se mu sladit polohu těla a práci končetin natolik, že během své desetileté závodní kariéry nebyl nikdy poražen. Byl pětinásobným olympijským vítězem z let 1924 i 1928 a 67x překonal světový rekord na tratích od 50 do 880 yardů. Byl také prvním plavcem na světě, který uplaval 100 m v čase rychlejším než 1 minuta. Podařilo se mu to poprvé v roce 1922, kdy tuto trať zdolal za 58,6 sekundy. Později proslul i díky hlavní roli ve filmu Tarzan. Jeho vzorem byl havajský plavec Duke Kahanamoku, který zvítězil na olympijských hrách v roce 1912 i 1920. Ten jako první předváděl "šestikopový" kraul. Když se ho novináři ptali, kdo ho tento styl naučil, prohlásil, že se ho naučil již jako dítě. Odpozoroval ho od starších plavců v jeho domorodé vesnici, kde se tento styl používal již po mnoho generací.
Jeho účinnost je dána především polohou těla, která klade vodě nejmenší odpor. Tělo je téměř v horizontální poloze, čímž umožňuje snížit odpor na minimum a usnadnit lepší obtékání vody. Plavec by si měl osvojit techniku s minimem zbytečných a rušivých pohybů, jako jsou pohyby do stran (mimo podélnou osu těla), které zvyšují odpor.
Tělo plavce je téměř ve vodorovné rovině a hlava je ponořena obličejovou částí do vody. Její poloha je důležitá, protože může ovlivnit i jiné části těla. Hlava se nesmí zvedat z vody ani vyklánět mimo podélnou osu těla do stran. Ramena jsou o trochu výše než boky. Pokud by byly totiž nohy příliš vysoko (na hladině, resp. nad hladinou), účinnost jejich záběru by se radikálně snížila. Na tuto chybu se navíc mohou "nabalit" chyby další, jako například nežádoucí hluboké ponořování hlavy. Naopak pokud nohy příliš padají, odpor vody opět narůstá. Jaký je správný úhel mezi tělem a hladinou? Záleží hlavně na rychlosti plavání. Při rychlejším plavání úhel klesá a pohybuje se v rozpětí 5 až 0 stupňů. Významnou roli hraje práce nohou. Nohy - zdroj hnací síly je významný zejména u krátkých a rychlých tratí. V případě delšího plavání již nohy slouží zejména k udržování správné polohy těla. Nohy poklesnou a nahoře popsaný úhel narůstá na 5 až 10 stupňů. Na to, aby mohl plavec optimálně zabírat střídavě pažemi, dochází i k střídavému vytočení trupu do stran kolem podélné osy.
Práce nohou
kraulové nohy provádějí střídavý, rytmicky pohyb směrem nahoru a dolů. Za aktivní fázi se považuje pohyb dolů. Říkáme mu kraulový kop. Aktivní práci začíná noha blíže k hladině. Noha se mírně pokrčí v koleni a začíná pohyb směrem dolů. Kraulový kop vychází z kyčelního kloubu přes stehno, a tak jak se noha napíná, se postupně přenáší i na holeň a nárt. Pohyb je zpočátku pomalý a postupně se zrychluje. Kraulový kop je dokončen nataženou nohou. Po dosažení krajní polohy noha začíná opět stoupat ke hladině. Zpočátku je natažená, ale u hladiny se mírně krčí v kolenním kloubu.
Práce paží
kraul, stejně jako znak, představují plavecké způsoby se střídavou prací rukou. Paže jsou také hlavní hnací silou. Během záběru rukou dochází k vytočení trupu v podélné ose. Tato rotace umožňuje jak efektivnější záběr, tak snadněji přenesení druhé paže nad hladinou. Nádech je realizován na straně přenášené ruky. Během této fáze vzniká vlna, která usnadňuje nádech - plavec tak nemusí vytáčet hlavu příliš vysoko (do strany). Nádech je rychlý a je realizován ústy. Po jeho uskutečnění se hlava vrací zpět pod hladinu. Výdech nastává pod hladinou a to jak nosem, tak ústy. V kraulu lze rozdělit pohyb rukou do dvou fází. Aktivní záběr pod hladinou a přenášení nad hladinou.
Fáze přenášení:
Jako první jde ven z vody loket pokrčené ruky. Jako poslední dlaň a prsty, které dokončují záběr. Po ukončení záběru se začíná ruka nad hladinou natahovat a přenášet dopředu. Za chybu lze považovat přenášení ruky bokem - mimo podélnou osu těla. Tato fáze končí ponořením dlaně do vody, čímž začíná záběr.
Fáze záběru:
Ruka vstupuje do vody prsty (palcovou stranou), následuje dlaň, předloktí, loket a nakonec celá paže. Za nejvýhodnější úhel, pod kterým by měla do vody vstoupit dlaň, se považuje 45 stupňů. Okamžikem, kdy plavec dlaní zachytí vodu, nastává aktivní práce paže. Na začátku záběru je ruka téměř propnuta před tělem, potom, když ji plavec odstrkuje vzad, se krčí v lokti. Pokrčení je největší v polovině záběru, kdy je paže kolmo k tělu. Od tohoto okamžiku se ruka opět v lokti napíná a ukončuje záběr u stehna. Záběr je možné realizovat ve třech rozdílných drahách - obrácený otazník, esovité dráze nebo přímým záběrem. V každé z těchto možností je ruka vedena: Paže téměř natažená nad tělem (hlavou). Paže se krčí v lokti a předloktí je vedeno pod úrovní trupu. Paže se začíná na úrovni pasu opět natahovat a začíná odstrkovat vodu do strany (mimo podélnou osu těla) v okamžiku, kdy dlaň dosahuje úrovně kyčelního kloubu.
Motýlek 
Motýlek je nejmladší plavecký styl. Vznikl z plaveckého stylu prsa. Při prsou se paže i nohy vrací do výchozí polohy pod vodou. To představuje přirozenou bariéru rychlosti. V roce 1934 David Armbruster, trenér Iowa University v USA, přišel s novým stylem. Obě ruce se vracely do výchozí pozice nad vodou. Tento "motýlkový" pohyb rukou přinášel zvýšení rychlosti, ale zároveň vyžadoval lepší kondici a byl i náročnější na natrénování. O rok později Jack Sieg, plavec Iowa Univerzity, začal používat nohy jako rybí ocas. Rozvinul pohyb nohou směrem dolů a tento kop byl pojmenován delfíní. Armbruster a Sieg skombinovali motýlkový pohyb rukou s tímto pohybem nohou. S dvěma kopy na jeden záběr rukou zaplaval Sieg 100 yardů za 1:00.2. Přesto byl motýlek považován za příliš vyčerpávající styl, i když byl evidentně rychlejší než styl prsa. Vznikla ale tzv. "motýlková prsa", kdy nejrychlejší prsaři plavali prsa s motýlkovým pohybem rukou a zkráceným prsovým kopem. Delfíní kop byl naopak prohlášen jako porušení pravidel. Teprve od roku 1950 byl delfínový kop povolen a pravidly byl uznán nový styl složený z delfínového kopu a motýlkového pohybu rukou. Tento pohyb rukou byl u prsou naopak zakázán. Na olympijských hrách se motýlkem poprvé závodilo v roce 1956 v Melbourne. V roce 1960 Lance Larson z USA pak uplaval 100 m motýlek za 59,0 sekundy. Motýlek se tak stal po kraulu druhým stylem, jímž člověk dokázal uplavat tuto trať rychleji než za jednu minutu.
Motýlek má svého předchůdce v plaveckém způsobu prsa. Jako každý způsob, tak i prsa byly v první polovině 20. století pravidly vymezené. Toto určení, co jsou a co nejsou prsa, ale dávalo plavcům dostatečný prostor pro experimentování a nacházení rychlejších variant. Jako první využil přenášení paží nad hladinou roce 1926 německý rekordér E. Rademacher. Protože takto zavedené novinky klasická prsa zrychlovaly, většina plavců se začala novému trendu přizpůsobovat. Po čase se tak z klasických prsou stávalo něco úplně jiného, a tak ve snaze o zachování původního pomalejšího prsařského způsobu, vznikl (vyčlenil se) způsob nový - motýlek. Motýlek je výrazně rychlejší než prsa a od roku 1954 představuje samostatný a zároveň nejmladší plavecký způsob, se kterým je možné se v pravidlech setkat.
Poloha těla:
Trup je v poloze na prsou a provádí vlnitý pohyb. Výrazné vlnění je pro tento způsob charakteristické, ale nesmí být moc hluboké, protože by vyvolávalo přílišný odpor. Vlnění musí zůstat plynulé a rytmické. Za optimální se považuje, pokud je odpor vody přijatelný a vlnění dokáže nohám umožnit efektivní kop. Poloha trupu k hladině se v průběhu tempa mění. Hladina a podélná osa těla svírají úhel v rozmezí 10 - 30 stupňů.
Práce nohou: (delfínovitá práce nohou):
Pohyb delfínovitých nohou je podobný jako při kraulu. Pravidla však vymezují, že všechny pohyby jak nohou, tak i rukou, musí být prováděny současně. Kop je proto prováděn najednou pravou i levou nohou pohybem dolů. Nohy jsou v přípravné fázi natažené a uvolněné v kotníku. Pánev (zadek) je prakticky u hladiny. Pohyb nohou je v přípravné fázi až dvakrát pomalejší než při kopu. V závěru pánev klesá a nohy se začínají krčit, dokud úhel v koleni nedosáhne přibližně 90 stupňů (výraznější ohnutí než při kraulu). Po dosažení tohoto pokrčení přechází pohyb nohou plynule do aktivní fáze - kopu. Nohy se pohybují směrem dolů a kop je ukončen v okamžiku jejich natažení. Protože pohyb těla je při motýlku "vlnitý", tak jak nohy při kopu klesají, dochází ke stoupání pánve. Pro lepší efektivitu záběru je vhodná flexibilita hlezenního kloubu, resp. nártu.
Práce paží:
Paže představují hlavní hnací sílu. Jejich činnost je do značné míry podobná práci rukou při kraulu. Zde je však pohyb prováděn současně a symetricky. Ruce jsou z vody přenášeny šíře, než je šířka ramen - lokty směřují od těla. Postupně se paže nad tělem (hlavou) napínají a vstupují do vody ve vzpažení přibližně na úrovni šířky ramen. Jako první se vody dotknou dlaně, resp. jejich palcová strana. Protože tělo se vlní a lokty zůstanou i v tomto okamžiku mírně pokrčené, vstupují do vody se zpožděním. Když je přenášení nad hladinou dokončeno, začíná záběr. Ruce popisují dráhu písmene S. Zpočátku jsou nad tělem relativně natažené. Začínají se krčit v loktech a po oblouku směřují nejprve od těla a následně se vracejí k tělu. Dlaně jsou k sobě nejblíže asi v okamžiku dosažení úrovni obličeje (ramen) - paže jsou téměř kolmo na polohu trupu. Tento moment největšího pokrčení paží (střední fáze) je zároveň nejúčinnějším okamžikem záběru. Od tohoto momentu jsou ruce natažené a odtlačované po obloukové dráze od těla. Záběr je u konce vztažením rukou podél stehen. Přenos rukou nad hladinou je do značné míry přenášen švihem - setrvačností.
Souhra pohybů:
Na jeden záběr rukou připadají dva kopy nohou. První kop nastává hned po přenášení, při ponoření rukou do vody. Druhý kop nastává při dokončování záběru pažemi. První kop je razantnější, silnější a plavec jím získává potřebnou rychlost.
Dýchání:
Nádech nastává na počátku fáze přenášení - během vytahování paží. Hlava a ramena jsou v tomto okamžiku nejvýše. Výdech se uskutečňuje pod hladinou během záběru rukou. Je prováděn jak ústy, tak i nosem a musí být dokončen před ukončením aktivní fáze paží.
Znak
Závody stylem znak se na olympijských hrách vyčlenily jako první. Již v roce 1900 se soutěžilo na trati 200 m. Oficiálně byl ale uznán jako samostatný plavecký styl až roku 1912. Vývoj znaku hodně závisel na vývoji jiných plaveckých stylů. Nejprve se znak plaval jako "prsa na zádech", ale obě paže se současně vracely do výchozí polohy nad vodou. S nástupem kraulu se pak znak rapidně změnil. Již roku 1902 se v poloze na zádech používal střídavý pohyb paží a kraulový kop. I motýlek se podepsal na vývoji znaku. Při plavání pod vodou se začal používat delfínový kop. V roce 1989 byla omezena maximální vzdálenost plavaná pod vodou po startu i každé obrátce na 15 m. Hranici jedné minuty na 100 metrů dlouhé trati jako první prorazil americký plavec Thompson Mann v roce 1964 časem 59,6 sekundy.
Zatímco kraul je nejrychlejší plavecký způsob, znak se drží podle světových tabulek svým časem na třetím místě. Při znaku stejně jako při kraulu dochází k střídavé práci paží. Asi nejviditelnější rozdíl mezi nimi je v poloze trupu. Znak je jediný plavecký způsob, při kterém je plavec položen na zádech - na znaku. Plavec je téměř v horizontální poloze. Horní část těla je mírně výše než část spodní - resp. ramena jsou o něco výše než boky. Hlava je položena na hladině, obličejová část nad vodou. Její poloha, stejně jako sklon trupu, se mírně liší v závislosti na rychlosti plavání. Čím více je tělo ve vodorovné poloze, tím menší odpor vodě klade. Na druhé straně však tato téměř horizontální poloha neumožňuje využít naplno potenciál nohou a účinek jejich záběru je malý. Pokud je úhel mezi hladinou a tělem plavce velký, účinek nohou je lepší, ale odpor výrazně narůstá. Za optimální polohu se považuje zlatá střední cesta, tedy něco mezi těmito dvěma extrémy. Při správné poloze je úhel mezi hladinou a tělem plavce 5 - 10 stupňů
Práce nohou:
Nohy provádějí střídavý, rytmický pohyb shora dolů, který má kromě funkce pohybu i stabilizační funkci a dopomáhá tak k udržení vodorovné polohy na hladině. Práce nohou je velmi podobná kraulovým nohám, jen s tím rozdílem, že obě fáze působí opačně. Pohyb vychází z kyčelního kloubu, prochází přes koleno a je dokončovaný přes uvolněný kotník. Prsty na nohou jsou mírně vytočené dovnitř, tedy k sobě. Hlavní hnací sílu vyvolává holeň při aktivním pohybu vzhůru. Pohyb začíná natažená noha pod hladinou. Natažená klesá 40 - 60 cm. V tomto okamžiku se již pohyb v kyčelním kloubu zastavuje a noha již více neklesá a začíná stoupat. Bérec v pohybu dolů pokračuje. Dochází k ohýbání v koleni a při dokončení tohoto pohybu může být úhel v tomto kloubu až 95 stupňů. Od tohoto momentu se začíná holeň natahovat a narážet tak na odpor vody. Kop ve znaku je ukončen v okamžiku propnutí nohy v koleni. Nejvyšší rychlost dosahuje plavec v závěru kopu - na nártu. Rychlost plavce je závislá na mnoha faktorech. Mezi ty, které přímo souvisejí s prací nohou, patří velikost chodidla plavce a jeho ohebnost v kyčelním kloubu. Zatímco velikost chodidla asi ovlivníme jen těžko, ohebnost se stává limitujícím faktorem, se kterým lze něco dělat.
Práce paží:
Vzhledem k tomu, že nádech je možné realizovat bez vytáčení jako u kraulu, jsou střídavé pohyby rukou stále stejné a cyklické. Pohyb začíná natažená ruka, která je v takové poloze přenášena nad hladinou. Ruka vstupuje do vody ve vzpažení malíkovou hranou (dlaní od těla), což umožní snadnější ''zaříznutí'' ruky do vody. Po ponoření dochází k zachycení vody a krčení v lokti. Ruka se v této fázi záběru noří hlouběji a v okamžiku, kdy je na úrovni ramene, je úhel v lokti přibližně 90 stupňů. Po tomto okamžiku se ruka opět začíná natahovat a zastavuje pohyb natažená na úrovni kyčelního kloubu při hladině. Největší záběrový tah je vyvolán dlaní a předloktím. Po dokončení záběru nastává fáze přenášení paže nad hladinou. Jako první vystupuje z vody ruka palcovou stranou.
Dýchání:
Vzhledem k tomu, že hlava je po celou dobu nad hladinou, je dýchání jednodušší. Během přenosu jedné paže je nádech, při přenosu druhé paže výdech (ústy i nosem).
Prsa 
V Evropě představují prsa stále nejrozšířenější plavecký styl. V novodobé historii plavání byla právě prsa prvním stylem, který se v 19. století v Evropě používal. Na olympijských hrách se však jako samostatná disciplína objevila až v roce 1908. Do té doby soutěžili plavci stylem prsa v závodech volným způsobem. Proti plavcům používající trudgen a později australský kraul však byli znevýhodněni. Dnes jsou prsa ze všech plaveckých stylů nejvíce svázána pravidly. Je to dáno tím, že se jedná o nejpomalejší styl a mnohé úspěšné snahy o jeho urychlení spočívaly v nalezení skulinky v pravidlech. Již výše zmíněná motýlková prsa byla zakázána v roce 1953. Ovšem již na olympiadě v Melbourn v roce 1956 dominovali v prsařských disciplínách plavci plavající pod vodou. Například na trati 200 m prsa zvítězil "neviditelný muž", japonec Masaru Furukawa, který 75 % trati absolvoval pod vodou. Tento způsob závodění ovšem přinášel evidentní zdravotní rizika, a proto v roce 1957 bylo přijato další omezení, které nařizovalo závodníkům držet hlavu nad vodou. V roce 1987 bylo toto pravidlo zmírněno. Nyní plavec musí během jednoho úplného tempa alespoň na chvíli protnout částí hlavy hladinu. To umožňuje používat vlnivou techniku, která přinesla i v tomto stylu prolomení minutové hranice na 100 metrové trati . V dlouhém bazénu se to podařilo až roce 2001. Ruský plavec Roman Sloudnov zaplaval tuto trať v čase 59,97 sekundy. Prsa jsou nejstarší a nejznámější plavecký způsob a mezi běžnou populací i nejrozšířenější. Z pomezi čtyř základních plaveckých způsobů - kraul, znak, motýlek a prsa, je tento nejpomalejší. Plavec je ve vodě položen na''prsou''a pohyby rukou a nohou provádí současně. Tělo je při základní (splývavé) poloze téměř horizontálně. Úhel mezi hladinou a tělem plavce se může měnit ze 4 do 15 stupňů.
